Gotické sochařství a malířství

Třinácté století znamenalo v dějinách západoevropského sochařství mocný rozkvět. Plastiky mají tvář nové doby, stále více se uplatňuje trojrozměrnost a reálná podoba díla. Reliéfy vystupují z kvádru, sochy již nejsou jen pouhou součástí architektonického výtvoru. Od dob antických můžeme teprve v sochařství 13. století mluvit o "vzkříšení člověka". Sochy sice ještě působí poněkud strnule, mají však oproti románskému stylu zobrazování rozhodně blíže k realitě - ke skutečné podobě těla a pohybu. I tvář dosud pozbývá jasné individuality, přece se ale vymyká stále se opakujícímu schématu románských reliéfů. Také plastické ornamenty, nedílná součást architektonických staveb, čerpají nyní po vzoru Francie motivy z obrovské škály možností samotné přírody (např. domácí květeny).

Oproti čistotě gotické architektury můžeme v sochařství těchto časů sledovat výtvory ryze románské i ryze gotické. Románské sochařství odcházelo jen postupně. Ve srovnání s jinými zeměmi (např. Francie, Německo) je slohově sochařství v české gotice kvalitativně nevyrovnané. Ale vzhledem k tomu, že se raněgotických plastik u nás dochovalo jen pomálu, nemůžeme přesněji nastínit celistvý obraz vývoje českého sochařství.

Gotické umění bylo ve svém počátku významně ovlivněno působením cisterciáckého řádu. Např. o rozšíření přírodní ornamentiky se zasadili právě cisterciáci. Avšak tento řeholní řád v podstatě sochařskou i malířskou tvorbu u nás brzdil - cisterciáci nebyli zrovna milovníci bohatě zdobených interiérů.

V této době se zatím nejlépe vede práci řezbářů (rozšířenou se stala především mariánská tématika, také však mystické krucifixy byly vděčným námětem středověkých umělců).

Vzhledem k tomu, že gotická architektura snížila význam zdi na minimum (klenbu nesly sloupy či pilíře a další prostor mezi pilíři vyplňovala barevná okna), pozbyla nástěnná malba smyslu. Gotické chrámy si plně vystačily s novou technikou sklomalby, malířské umění se tedy omezilo na malbu knižní. Románské monumentální kresby bylo nyní nutno přenést do menšího formátu knižní iluminace.

Kresby dlouho postrádaly obraz reálné skutečnosti, nezachycovaly život, pohyb. Obsah kreseb se tedy zredukoval na zvýraznění jednotlivin, zejména lidské postavy - na pochopení jejího tvaru a pohybu. Literatura v době gotické kladla ilustrátorům zcela nové požadavky - liturgie si sice udržela své prvenství, nicméně o ilustrace se ucházely i knihy naučné a beletristické. S obsahem textu se měnila i povaha ilustrace, literatura historická a básnická vyžadovala podrobnější interpretaci textu, což byl úkol poměrně složitý. Hlavně díla rytířské poezie, veršované kroniky, romány, drobné básně a písně volaly po sdílnosti. Oblíbeným prostředkem ilustrace se stala perokresba, většinou kolorovaná.

Jediná Itálie nepotlačila význam nástěnných maleb. Také nový druh malby - malba na dřevěných deskách, spěla v tomto období ke svému zobecnění. Francie a Itálie, to byly prvotní a podnětné impulsy pro realistický rozvoj gotického malířství.

V Čechách byly počátky gotického malířství sice skromné, nicméně v době okolo 14. stol. si osvojilo české malířství vymoženosti světového umění do té míry, že se mohlo pokusit i o tvorbu vlastní.